Otázka původu védské astrologie představuje kontroverzní téma, kterým se zabývá nejeden védský nebo západní astrolog. Na jedné straně stojí tradiční védský pohled, který této vědě přisuzuje stáří desítek tisíc let a považuje ji za organickou součást staroindické duchovní tradice. Na straně druhé se nachází převládající akademický (západní) názor, který jyotiš odvozuje především z helénistických vlivů, jež se do Indie dostaly po tažení Alexandra Velikého kolem roku 300 před naším letopočtem. Tento spor není pouze akademický, ale dotýká se fundamentálních otázek o povaze kulturní difuze, metodologii historického bádání a vztahu mezi Východem a Západem.
Akademický pohled a jeho představitelé
Nejprominentnější postavou prosazující helénský původ jyotiš byl americký historik vědy David Pingree (1933-2005), profesor na Brownově univerzitě a autor monumentálního díla o historii astronomie a astrologie ve starověkém světě. Pingree věnoval desetiletí studiu historických textů a jeho závěry měly zásadní vliv na to, jak západní akademická obec nahlíží na indickou astrologii. Pingreeho hlavní teze zní, že jyotiš je primárně helénistického původu a dostala se do Indie prostřednictvím řeckých kolonistů, kteří se v severozápadní Indii usadili po Alexandrově tažení. Podle něj Indové převzali řeckou astrologii a následně ji adaptovali na své vlastní kulturní prostředí.
Pingreeho argumentace se opírala o několik hlavních pilířů. Prvním byl text zvaný Yavana Jataka, jehož název obsahuje slovo “yavana”, které bylo tradičně chápáno jako označení pro Řeky nebo obecněji kohokoliv, kdo pochází ze západu – Afghánce, Araby, … jednoduše cizince. Pingree tento text interpretoval jako překlad nebo adaptaci řeckého astrologického díla. Druhým pilířem bylo nalezení několika řeckých výpůjček v sanskrtské astrologické terminologii, jako například slovo “kendra”, které mohl odvozovat od řeckého “kentron” znamenajícího střed, nebo “hora” od řeckého “hóra” pro hodinu. Třetím zásadním argumentem bylo datování klíčových indických textů. Pingree datoval Brihat Samhitu Varahy Mihiry přibližně na rok 500 našeho letopočtu a Brihat Parashar Hora Shastra (BHPS), možná nejdůležitější text védské astrologie, až na období mezi šestým a desátým stoletím našeho letopočtu.
Při srovnání s mezopotámskými texty se tento časový rámec jednoznačně svědčí ve prospěch západního původu astrologie. Babylonské klínopisné texty dokumentující systematické astronomické pozorování sahají až do roku 3500 před naším letopočtem. Mul Apin texty z přibližně roku 700 před naším letopočtem již obsahují sofistikované sledování planetárních pohybů. První jasně doložená horoskopická astrologie s použitím dvanácti znamení zodiaku se v Mesopotámii objevuje kolem pátého až čtvrtého století před naším letopočtem, tedy v období, kdy již lze předpokládat kontakty s heléniským světem.
Pingreeho práci významně podpořil Otto Neugebauer (1899-1990), rakousko-americký matematik a historik vědy, jenž byl uznávanou autoritou v oblasti babylonské astronomie. Neugebauer prosazoval lineární model přenosu znalostí, podle něhož veškerá heléniská astrologie pochází z Babylonie a odtud se dostala nejprve do řeckého světa a následně i do Indie. Neugebauer se opíral o důkladnou znalost babylonských astronomických textů, sám však sanskrt neovládal a indické zdroje znal pouze zprostředkovaně. Jeho metodologie předpokládala, že přenos znalostí probíhal především z Mezopotámie na západ a východ, nikoliv opačným směrem nebo nezávislým vývojem v různých kulturních oblastech.
K těmto dvěma klíčovým postavám lze přidat středověkého perského učence Al-Bīrūnīho (973-1048), který skutečně cestoval do Indie, naučil se sanskrt a napsal rozsáhlé dílo o indické kultuře nazvané Kitab fi Tahqiq ma li’l-Hind. Al-Bīrūnī si všiml značných podobností mezi řeckou a indickou astrologií, jeho přístup byl však mnohem vyváženější než přístup moderních akademiků. Nezavrhoval originalitu indické tradice, ale spíše dokumentoval paralely a kulturní výměnu. Jeho dílo bylo více popisné než ideologické.
V současnosti Pingreeho tezi přejímá řada mladších badatelů, mezi něž patří japonský vědec Michio Yano, Kenneth Zysk a Bill M. Mak. Společným rysem většiny těchto badatelů je skutečnost, že sami astrologii nepraktikují a přistupují k ní čistě jako k historickému fenoménu. Jejich metodologie je převážně filologická, zaměřená na analýzu textů, hledání výpůjček a rekonstrukci historických vlivů na základě dostupných písemných pramenů.
Kritika akademického přístupu
Tradiční védští učenci a někteří nezávislí badatelé vznášejí vůči Pingreeho tezi zásadní námitky, které zpochybňují jak jeho metodologii, tak interpretaci důkazů. Jednou z nejzásadnějších námitek je problematika datování textů. Pingree a jeho následovníci používají nejkonzervativnější možná datování indických textů, často založená na předpokladu, že nedochovaly-li se starší rukopisy, nemohly existovat ani starší originály. Tento přístup však ignoruje povahu indické kultury, v níž byla orální tradice ústřední metodou přenosu znalostí po tisíciletí.
Rigvéda, nejstarší z védských textů, je akademiky konzervativně datována do období mezi roky 1500 a 1200 před naším letopočtem na základě jazykových analýz. Liberálnější odhady, které zohledňují astronomické reference v textu, ji však kladou až do období mezi roky 4000 a 6000 před naším letopočtem. Atharvavéda, která obsahuje kompletní seznam všech sedmadvaceti nakšater (lunárních domů), je konzervativně datována kolem roku 1000 před naším letopočtem, liberálně až k roku 2500 před naším letopočtem. Problém spočívá v tom, že tropické klima Indie, na rozdíl od suchého klimatu Mezopotámie, neumožňuje dlouhodobé uchování organických materiálů jako papyru nebo palmových listů. Není také zohledněna skutečnost, že Indie byla po staletí vystavena drancování ze strany islámských dobyvatelů, a následně i evropských kolonizátorů, kteří se rovněž podíleli na zničení značné části historických záznamů. Nejstarší dochované rukopisy védských textů proto pocházejí až ze středověku, přestože jejich obsah je prokazatelně mnohem starší.
Zásadním problémem Pingreeho interpretace je jeho výklad textu Yavana Jataka. Pingree tento text prezentoval jako klíčový důkaz řeckého vlivu na indickou astrologii. Při pečlivé analýze obsahu textu však vyvstává řada obtížně zodpověditelných otázek. Yavana Jataka sice obsahuje několik řeckých termínů, celý text je však průběžně prostoupen védskou terminologií, védskými božstvy a hinduistickým filozofickým rámcem. Text probírá typicky védské koncepty jako jsou daši (planetární období), navamša (devítidílné dělení znamení a z něj vyvstávají varga horoskop D9), apačaja a upačaja domy (specifická klasifikace astrologických domů bez řecké obdoby), planetární přátelství a nepřátelství, ašhtakavargu (systém planetárních paprsků) a další techniky, které v řecké astrologii vůbec neexistují.
Zvláště zajímavé je zakončení Yavana Jataky, kde autor uvádí, že své znalosti získal milostí Višnu a prostřednictvím Brahmy, který je obdržel od Ašvinů, dvojčat bohů védského panteonu tradičně považovaných za zdroj veškeré esoterní védské moudrosti včetně ájurvédy a velké části Upanišad. Autor textu kritizuje buddhisty a jiné heterodoxní asketické směry, což jasně prokazuje, že byl ortodoxním hinduistickým vaišnavou, následovníkem boha Višnua. Text nezmiňuje žádné řecké myslitele jako Platóna nebo Aristotela, žádné řecké astrology jako Ptolemaia, žádná místní jména v Řecku, žádné řecké krále jako Alexandra, ani žádná řecká božstva. Představa, že by takový text byl přímým překladem z řečtiny, jak navrhoval Pingree, se při podrobnějším zkoumání jeví jako neudržitelná.
Další významnou námitkou je otázka řeckých výpůjček v jyotiš. Pingree identifikoval několik slov, která by mohla mít řecký původ, jejich počet však nepřesahuje jedno procento celkové astrologické terminologie. Navíc je třeba vzít v úvahu, že řečtí vládci skutečně působili v severozápadní Indii od druhého století před naším letopočtem do prvního století našeho letopočtu, založili tam indo-řecká království a některé řecké komunity dokonce přijaly hinduismus a staly se vaišnavamy. Přítomnost několika řeckých výpůjček tedy dokládá historický kontakt, nikoliv však nutně závislost celého systému. Pro srovnání lze uvést, že nalezení římských mincí v indických ruinách také nedokazuje, že by tyto lokality byly římskými koloniemi.
Astronomické a matematické argumenty pro indický původ
Zastánci nezávislého nebo převážně nezávislého původu jyotiš předkládají řadu technických argumentů, které Pingreeho tezi zpochybňují. Mezi nejsilnější patří série astronomických referencí v védských textech, které konzistentně odkazují na mnohem starší časové období, než jaké předpokládá teorie řeckého vlivu.
Atharvavéda v chvalozpěvu XIX.7.2 umísťuje jarní rovnodennost do souhvězdí Plejád, známého v sanskrtu jako Krittika nakšatra. Vzhledem k tomu, že precese rovnodennostních bodů postupuje rychlostí přibližně jeden stupeň za sedmdesát let, lze astronomicky vypočítat, že jarní rovnodennost v Plejádách odpovídá období kolem roku 2500 před naším letopočtem. Tentýž text zároveň umísťuje letní slunovrat do oblasti nakšatry Magha, což je konzistentní se stejným časovým obdobím. Jiná pasáž Atharvavédy (XIV.1.13) zmiňuje zimní slunovrat v měsíci Phalguni, což by umisťovalo letní slunovrat na začátek souhvězdí Panny a odpovídalo by to ještě staršímu období kolem roku 4000 před naším letopočtem.
Taittiriya Samhita, jedna z verzí Yajurvédy, obsahuje kompletní výčet všech sedmadvaceti nakšater v pevném pořadí, začínající souhvězdím Krittika. Toto pořadí má smysl pouze tehdy, začínalo-li se skutečně s jarní rovnodenností v Plejádách, což opět ukazuje na období kolem roku 2500 před naším letopočtem. Maitrayani Upanišad, filozofický text připojený k Yajurvédě, v kapitole VI.14 explicitně popisuje slunovraty v bodech odpovídajících nule stupňů Lva a nule stupňů Vodnáře. Toto astronomicky odpovídá přibližně roku 1800 před naším letopočtem. Co je však ještě důležitější, tentýž text v tomto kontextu zmiňuje navamšu, což je devítidílné dělení každého ze dvanácti znamení zodiaku. Navamša nemůže existovat bez předchozí existence dvanácti znamení, z nichž každé se dále dělí na devět částí.
Varaha Mihira, který psal své hlavní dílo Brihat Samhitu kolem roku 500 našeho letopočtu, v kapitolách III.1-2 výslovně uvádí, že v dřívějších dobách se letní slunovrat nacházel uprostřed nakšatry Ašleša, konkrétně na dvaceti dvou stupních a třiceti minutách znamení Raka. Toto astronomicky odpovídá období kolem roku 1400 před naším letopočtem. Varaha Mihira tedy sám odkazuje na mnohem starší astronomickou tradici, která jeho vlastní éru o téměř dvě tisíciletí předchází.
Tyto astronomické reference tvoří konzistentní časovou řadu sahající od roku 4000 před naším letopočtem přes rok 2500, rok 1800, rok 1400 až po Varahu Mihiru. Pokud by jyotiš byla skutečně převzata od Řeků kolem roku 300 před naším letopočtem, nemělo by smysl, aby indické texty obsahovaly tak systematické a konzistentní astronomické reference odkazující na období o dva až tři tisíce let starší. Tyto reference navíc nebyly „zadatovány” moderními astronomy, ale byly obsaženy v textech po celou dobu jejich existence a teprve moderní astronomické výpočty potvrdily jejich časovou správnost.
Matematické metody používané v indické astronomii a astrologii vykazují značné odlišnosti od řeckých postupů, což rovněž zpochybňuje hypotézu o prosté adaptaci. Hipparchos, řecký astronom žijící kolem roku 150 před naším letopočtem, odhadoval rychlost precese na jeden stupeň za sedmdesát dva let. Zjistil to porovnáním vlastních pozorování se staršími záznamy. Indická tradice zachycená v díle Surya Siddhanta používá hodnotu jeden stupeň za zhruba 71,6 roku, což je přesnější odhad. Navíc indická astronomie vyvinula takzvanou trepidační teorii, která kombinuje postupnou precesi s oscilačním pohybem a je založena na cyklických výpočtech spojených s konceptem jug, obrovských časových cyklů. Tato metoda je fundamentálně odlišná od Hipparchova přístupu.
Výpočet hodnoty Pí představuje další zajímavý případ. Archimédes, řecký matematik žijící ve třetím století před naším letopočtem, zjistil přibližnou hodnotu Pí pomocí metody vepsaných a opsaných mnohoúhelníků a došel k hodnotě přibližně 32/7, což je 3,142857. Indický matematik Aryabhat, který psal kolem roku 500 našeho letopočtu, ale tvrdil, že pouze kodifikuje starší tradici, používal hodnotu 62830/20000, což je 3,1416 a je přesnější než Archimédova hodnota. Madhava z Keraly, žijící ve čtrnáctém století, dokonce objevil nekonečnou řadu pro výpočet Pí, konkrétně Pí se rovná 4x (1-1/3 + 1/5 -1/7) a tak dále. Tato metoda se v Evropě objevila až o tři sta let později a je předzvěstí diferenciálního a integrálního počtu. Madhava přitom tvrdil, že obnovuje starší znalosti.
Dokonce slavná Pythagorova věta, jejíž autorství je na Západě připisováno Pythagorovi žijícímu v šestém století před naším letopočtem, je v Indii explicitně popsána v textu Baudhayana Shulba Sutra, který je datován nejpozději do roku 800 před naším letopočtem. Text jasně popisuje vztah, podle něhož druhá mocnina přepony pravoúhlého trojúhelníku se rovná součtu druhých mocnin odvěsen. To naznačuje, že tato matematická znalost mohla být v Indii rozšířena ještě před obdobím, kdy žil Pythagoras.
Pozicionální desítková soustava včetně konceptu nuly jako plnohodnotného čísla, nikoliv pouze symbolu pro prázdné místo, představuje čistě indický příspěvek k matematice. První doklad použití nuly jako čísla pochází z Bakšalského rukopisu, jehož datování je sporné a pohybuje se mezi druhým a sedmým stoletím našeho letopočtu. Brahmagupta ve svém díle z roku 628 našeho letopočtu pak systematicky formuloval pravidla pro počítání s nulou. Řecká matematika nic takového neměla, používala různé systémy zápisu čísel, ale žádný z nich nebyl pozicionální a žádný neobsahoval nulu jako číslo.
Kalendářní systémy a jejich odlišnosti
Fundamentální rozdíly mezi indickým a řecko-babylonským kalendářním systémem představují další významný argument pro nezávislý vývoj jyotiš. Indický kalendář je solilunární systém s unikátními charakteristikami, které nemají obdobu ani v řecké, ani v babylonské tradici.
Základním prvkem je systém tithi, což jsou lunární dny. Jeden lunární měsíc obsahuje třicet tithi, každé tithi však netrvá dvacet čtyři hodin jako běžný solární den, ale jeho délka se pohybuje mezi dvaceti třemi hodinami a třiceti sedmi minutami až dvaceti šesti hodinami a šesti minutami. Toto umožňuje velmi přesné sledování lunárního cyklu nezávisle na solárním dni. Systém tithi je úzce propojen se systémem nakšater, kdy Měsíc projde jednu nakšatru přibližně za jeden den. Integrace lunárního cyklu, solárního roku a hvězdného pozadí vytváří komplexní časový systém, který je pro védskou kulturu zásadní pro určování příznivého času pro náboženské rituály.
Indický kalendář dále operuje s konceptem jug neboli časových cyklů zcela nevídaných rozměrů. Kali juga, věk, v němž podle védské tradice žijeme, trvá 432 000 let. Dvapara juga trvá 864 000 let, treta juga 1 296 000 let a satya juga 1728 000 let. Dohromady tvoří tyto čtyři jugy jednu mahajugu čítající 4 320 000 let. Jeden den Brahmy, zvaný kalpa, pak odpovídá jednomu tisíci mahajug, tedy čtyřem miliardám tři sta dvaceti milionům let. Tento zájem o mnohamilionové až mnohamiliardové časové cykly nemá v řecké ani babylonské tradici obdobu a naznačuje velmi odlišný způsob konceptualizace času.
Den je v indickém systému rozdělen na šedesát ghati, přičemž jedno ghati trvá dvacet čtyři minut. Každé ghati se dále dělí na šedesát vighati po dvaceti čtyřech sekundách. Ačkoliv je zde patrné šedesátkové dělení podobné babylonskému systému, aplikace je odlišná. Babyloňané dělili den na dvanáct dvojhodin zvaných béru a používali šedesátkový systém primárně pro úhly. Indický systém ghati a vighati je aplikován jiným způsobem a je úzce spjat se systémem muhurt, což jsou 48-minutové úseky dne používané v elektivní astrologii pro výběr příznivého času pro různé aktivity.
Nakšatry jako základ systému
Systém dvaceti sedmi (někdy se uvádí dvaceti osmi) nakšater, lunárních domů, představuje možná nejsilnější argument pro nezávislý původ jyotiš. Nakšatry tvoří základní strukturu indické astrologie a jejich používání je doloženo v nejstarších védských textech.
Samotné slovo nakšatra má jasnou sanskrtskou etymologii. Kořen nakša znamená noční a tra znamená ochránce, takže nakšatra doslova znamená noční ochránci, tedy hvězdy a souhvězdí. Toto slovo nemá žádnou etymologickou souvislost s řeckým označením souhvězdí, kterým je asterismos. Kompletní seznam všech dvaceti sedmi nakšater se objevuje v Atharvavédě a v Taittiriya Samhitě Yajurvédy, což jsou texty konzervativně datované přinejmenším na rok 1000 před naším letopočtem. Jména nakšater jsou odvozena od védských božstev, což odráží nejstarší vrstvu hinduistického náboženského myšlení.
Nejstarší védská astrologie a rituální praxe se opírá primárně o nakšatry, nikoliv o dvanáct znamení zodiaku. I v nejstarším védském textu, Rigvédě, existuje zmínka o nakšatrách. Cesta nebeskou klenbou byla nazývána cestou Revati, přičemž Revati je hvězda tradičně označující začátek znamení Berana. Ašvinové, dvojčata-bohové vládnoucí první nakšatře Ašviní, která se nachází v Beranu, byli tradičně prvními božstvy vzývanými na cestě světla. Pušan, božstvo poslední nakšatry Revati v Rybách, byl vždy vzýván jako průvodce cestou a pán smrti. Tato symbolika začátku a konce cyklu ukazuje na ranou kosmologickou strukturu.
Pokud bychom měli přijmout hypotézu, že Indové převzali dvanáct znamení od Řeků nebo Babyloňanů, museli bychom vysvětlit, proč souběžně udržovali a intenzivně používali systém dvaceti sedmi nakšater, který nemá v řecké astrologii žádnou obdobu. Babyloňané sice měli systém lunárních stanic, ten však není totožný s indickými nakšatrami a není doloženo jeho používání v tak systematické a centrální roli, jakou nakšatry hrají v jyotiš. Číňané rovněž znali podobný systém, ale opět s významnými odlišnostmi. Žádná jiná kultura však nevyužívala lunární souhvězdí jako základní stavební kámen celého astrologického systému způsobem, jakým to činí jyotiš.
Vztah nakšater k dvanácti znamením
Kritici indického původu jyotiš často argumentují, že dvanáct znamení zodiaku není explicitně zmíněno v nejstarších védských textech jako je Rigvéda, musela být převzata později od Řeků nebo Babyloňanů. Tento argument však ignoruje geometrický vztah mezi nakšatrami a znameními.
Dvacet sedm nakšater totiž není svévolná struktura nezávislá na dvanácti znameních, ale oba systémy spolu úzce souvisejí. Nakšatra Ašvini, první nakšatra, začíná přesně na nula stupňů Berana. Nakšatra Magha, desátá v pořadí, začíná přesně na nula stupňů Lva. Nakšatra Mula, devatenáctá v pořadí, začíná přesně na nula stupňů Střelce. Tyto tři body rozdělují kruh zodiaku na tři přesně stejné části po sto dvaceti stupních a zároveň rozdělují dvacet sedm nakšater na tři skupiny po devíti nakšatrách. Toto nemůže být náhoda. Kdo vytvořil systém dvaceti sedmi nakšater, musel současně uvažovat o dvanáctidílné struktuře zodiaku, protože hlavní dělicí body nakšater přesně odpovídají začátkům ohnivých znamení.
द्वादशारं नहि तज्जराय वर्वर्ति चक्रं परि द्यामृतस्य । आ पुत्रा अग्ने मिथुनासो अत्र सप्त शतानि विंशतिश्च तस्थुः ॥
dvādaśāraṃ nahi taj jarāya varvarti cakram pari dyām ṛtasya | ā putrā agne mithunāso atra sapta śatāni viṃśatiś ca tasthuḥ || Rig Veda 1.164.11
Již v Rigvédě, v chvalozpěvu I.164.11, se objevuje zmínka o kole se třemi sty šedesáti paprsky rozděleném do dvanácti částí. Interpretace tohoto verše je předmětem debat, tradiční výklad však vždy chápal tři sta šedesát paprsků jako dny roku a dvanáct částí jako měsíce nebo znamení zodiaku. Rigvéda na mnoha místech pracuje s číslem tři sta šedesát v astronomickém kontextu. Bůh Višnu, často ztotožňovaný se Sluncem nebo polární hvězdou, má podle textu čtyřikrát devadesát, tedy tři sta šedesát jmen. Číslo dvanáct se v Rigvédě opakovaně objevuje v souvislosti s kosmickou strukturou, jak bylo vlastně přirozené vzhledem k tomu, že rok má dvanáct lunárních měsíců.
Maitrayani Upanišad, jak již bylo zmíněno, jasně popisuje slunovraty v bodech odpovídajících nula stupňů Lva a nula stupňů Vodnáře a v tomtéž kontextu zmiňuje i navamšu. Navamša, devítidílné dělení znamení, je jedním ze šestnácti varga horoskopů (odvozených horoskopů) používaných v jyotiš. Každé ze dvanácti znamení o třiceti stupních se dělí na devět částí po třech stupních a dvaceti minutách. Každá nakšatra o třinácti stupních a dvaceti minutách se tak skládá ze čtyř navamš. Tento systém je matematicky propracovaný a nemůže existovat bez předchozího konceptu dvanácti znamení. Pokud tedy Maitrayani Upanišad, datovaná nejpozději do raného předkřesťanského období a astronomicky ukazující na rok 1800 před naším letopočtem, zmiňuje navamšu, je zřejmé, že koncept dvanácti znamení byl v Indii znám dlouho před jakýmkoliv možným řeckým vlivem.
Horoskopická astrologie v indických epických textech
Valmikiho Ramayana (7. – 4.stol.p.n.l.), jeden z nejvýznamnějších textů hinduistické tradice, obsahuje pasáž, která představuje nejstarší doložený příklad horoskopické astrologie v jakékoliv světové literatuře. V prvním oddíle, kapitole osmnácté, verších osm až devět, je popsáno narození Pána Rámy následujícím způsobem: „Ve dvanáctém měsíci, v Čaitře, v devátém tithi, s Punarvasu nakšatrou jako ascendentem, s pěti planetami ve své exaltaci, s Měsícem a Jupiterem v ascendentu Raka.”
Tato pasáž je pozoruhodná hned z několika důvodů. Za prvé se nejedná o pouhé astronomické pozorování, ale o kompletní natální horoskop v plně rozvinutém hinduistickém stylu. Je zde uvedeno znamení ascendentu (Rak), nakšatra ascendentu (Punarvasu), tithi neboli lunární den (devátý), exaltace planet a konjunkce Měsíce s Jupiterem v ascendentu. To není primitivní počátek astrologického myšlení, ale sofistikovaná praxe vyžadující dlouhý předchozí vývoj. Za druhé je tento horoskop připsán jednomu z nejvýznamnějších avatarů hinduistické tradice, Pánu Rámovi, což naznačuje, že astrologie byla v době vzniku textu vysoce respektovaná a pevně zakořeněná v náboženské kultuře. V konzervativní indické společnosti, která byla vůči cizím vlivům notoricky ostražitá, by těžko došlo k připsání horoskopu významné náboženské postavě, pokud by astrologie byla vnímána jako nedávný zahraniční import.
Ramayana je akademiky konzervativně datována do období mezi pátým a čtvrtým stoletím před naším letopočtem. Liberálnější odhady, založené na astronomických referencích v textu a na védské chronologii, ji kladou mnohem dále do minulosti, možná až do období kolem roku 5000 před naším letopočtem. Podle védské kosmologie žil Rám v Treta juze, stříbrném věku, zatímco epické události Mahabharat se odehrály v následující Dvapara juze, bronzovém věku.
Konec Mahábháraty a začátek současné Kali jugy je tradicí datován velmi přesně na rok 3102 před naším letopočtem na základě astronomických referencí popsaných v textu. To by znamenalo, že Ramayana, odehrávající se v předchozím věku, by musela být ještě starší. I když akademici tyto tradiční datace považují za legendární, skutečnost zůstává, že Ramayana je starší než Mahabharat, Ram byl totiž sedmým avatarem boha Višnu a Krišna, hlavní postava Mahabhrat, až osmým. Devátým avatarem byl Buddha, což ukazuje na časovou posloupnost těchto postav v hinduistickém náboženském vědomí. Podle astronomických-astrologických pozic planet popsaných jako Ramův horoskop indičtí vědci odhadují datum jeho narození na 10.ledna 5114 před naším letopočtem.
Mahabharat, která je obecně považována za starší text než jaký by připouštěla konzervativní akademická chronologie, obsahuje rovněž četné astrologické reference. V Adiparvě, první knize eposu, v kapitole sto dvacet dva verši devatenáct, je uvedeno, že Bhíšma, jedna z klíčových postav eposu, se narodil s Měsícem a Jupiterem v konjunkci ve znamení Lva. V Bhíšmaparvě, v kapitole druhé verši třicet dva a kapitole třetí verši čtrnáct, je Saturn umístěn do nakšatry Bhaga, což je Púrva Phalguni nacházející se ve Lvu mezi třinácti stupni a dvaceti minutami až dvaceti šesti stupni a čtyřiceti minutami. Text dále uvádí, že Saturn utlačuje nakšatru Rohiní v Býku, což reprezentuje plný aspekt Saturna na desáté znamení od něj, což je specificky védská technika aspektů.
To je zvláště zajímavé, protože pokud Saturn vrhá aspekty podle znamení, znamená to, že celý systém dvanácti znamení a jejich vzájemných vztahů byl již plně funkční. Saturn v Purva Phalguni ve Lvu aspektuje deseté znamení, což je Býk, kde se nachází Rohini. Toto není primitivní pozorování konjunkcí, ale sofistikovaná aplikace astrologického pravidla o aspektech planet podle jejich umístění ve znameních-domech.
Smrt Bhíšmy je v textu popsána velmi podrobně z astronomického hlediska. Bhíšma zemřel během zimního slunovratu, v jasné polovině měsíce Magha, s třemi čtvrtinami měsíce ještě zbývajícími, tedy přibližně týden před úplňkem. Měsíc Magha nastává, když se úplněk nachází v nakšatře Magha, jejíž střed je na šesti stupních a čtyřiceti minutách Lva. V době úplňku by tedy Slunce muselo být v opozici na šesti stupních a čtyřiceti minutách Vodnáře. Týden před úplňkem by Slunce bylo přibližně na nula stupňů Vodnáře nebo o něco níže, což přesně odpovídá zimnímu slunovratu. Toto je totožná informace jako ta uvedená v Maitrayani Upanišad a astronomicky odpovídá období kolem roku 1800 před naším letopočtem.
Tyto detailní astronomické a astrologické reference v Mahabharat nejsou náhodné zmínky, ale organická součást narativu. Představují astrologickou kulturu, která byla v době vzniku textu již plně vyvinutá a všeobecně rozšířená. Pokud bychom přijali hypotézu, že jyotiš přišla s Řeky kolem roku 300 před naším letopočtem, museli bychom vysvětlit, jak během pouhých několika století mohla vzniknout tak propracovaná tradice, která byla začleněna do nejsvětějších epických textů, připsána nejvýznamnějším náboženským postavám a rozšířena po celém indickém subkontinentu natolik, že se stala nedílnou součástí každodenního života.
Konstrukce horoskopu a výpočetní metody
Samotná forma, jakou védská astrologie konstruuje horoskop, je zásadně odlišná od řecké či západní praxe. Západní astrologie kreslí horoskop jako kruh rozdělený na dvanáct segmentů s planetami umístěnými uvnitř podle jejich ekliptikální délky. Védská astrologie používá čtvercové nebo kosočtvercové formy, které se navíc v různých částech Indie liší. Severní Indie používá jiný styl diagramu než jižní Indie a východní Indie zase jiný. Tyto formy nejsou pouhými estetickými variacemi, ale odrážejí odlišnou filozofii reprezentace kosmického prostoru a vztahů mezi planetami.
Výpočetní metody používané pro stanovení planetárních pozic se rovněž výrazně liší od řeckých postupů. Indická astrologie používá čas východu Slunce jako základní referenční bod pro výpočty a pracuje s časovými jednotkami jako ghati a vighati, což jsou dvacetičtyřminutové a dvacetičtyřsekundové intervaly. Celý den je rozdělen na šedesát ghati, což vytváří jiný rytmus výpočtu než řecký systém. Pro určení ascendentu a dalších astrologicky významných bodů se používají tabulky založené na těchto časových jednotkách a na zeměpisné šířce místa narození.
Daši: systém planetárních období bez západní analogie
Možná nejpřesvědčivějším argumentem pro nezávislý původ jyotiš je existence rozsáhlého systému planetárních period zvaných daši, který nemá v řecké ani babylonské astrologii žádnou obdobu. Systém daš představuje zcela unikátní způsob predikce založený na časové aktivaci různých planet během lidského života.
Nejpoužívanější systém se nazývá vimšottari daša a je založen na sto dvacetiletém cyklu. Pořadí a délka trvání jednotlivých planetárních period jsou určeny nakšatrou, v níž se Měsíc nacházel v okamžiku narození. Slunce vládne šesti letům, Měsíc deseti letům, Mars sedmi letům, Rahu osmnácti letům, Jupiter šestnácti letům, Saturn devatenácti letům, Merkur sedmnácti letům, Ketu sedmi letům a Venuše dvaceti letům. Tyto délky sečteny dávají přesně sto dvacet let, což představuje maximální teoretickou délku lidského života v astrologickém systému.
Každá hlavní daša (mahadaša) se dále dělí na devět subdaš (antardaša nebo také bhukti) podle téhož proporcionálního principu. Dasha Slunce trvající šest let se tedy skládá z devíti podobdobí: bhukti Slunce trvající tři měsíce a osmnáct dní, Měsíce trvající šest měsíců, Marsu trvající čtyři měsíce a šest dní, a tak dále. Tyto antardaši se pak dále dělí na pratyantardaši neboli sub-subdaši a tento proces může pokračovat až do úrovně sookšma daš, což vytváří neobyčejně jemné dělení času. Matematika těchto výpočtů je značně komplexní a vyžaduje přesné určení pozice Měsíce nejen ve znamení, ale i v konkrétní nakšatře a v rámci nakšatry v konkrétní její části.
Důležité je, že tento systém není izolovanou technikou, ale úzce souvisí s celou strukturou nakšater. Každé ze dvaceti sedmi nakšater je přiřazena jedna z devíti planet jako její vládce. První nakšatra Ašviní je ovládána Ketu, druhá Bharani Venuší, třetí Krittika Sluncem, čtvrtá Rohiní Měsícem, a tak dále v opakujícím se cyklu devíti planet. Toto přiřazení určuje, s jakou dašou člověk svůj život začíná. Pokud se někdo narodil s Měsícem v Ašviní, začíná jeho život dašou Ketu. Pokud při narození v Ašviní uplynula již například třetina této nakšatry, začne třetinou daši Ketu a zbytek této daši představuje pět let a čtyři měsíce.
Parashar, legendární védský riši (mudrc) považovaný za zakladatele prediktivní astrologie, podle tradice popsal celkem padesát čtyři různých daša systémů. Vimšottari daša je pouze jedním z nich, tím nejpoužívanějším. Existuje ašhtottari daša založená na sto osmiletém cyklu, šodasottari dasha na sto šestnáctiletém cyklu, kalačakra daša založená na zcela odlišném principu matematických geometrických vzorců, yogini daša založená na osmi jogini neboli ženských božstvech, čara daša z Jaiminiho systému založená na pohyblivých karakách, a mnoho dalších. Každý z těchto systémů má svou vlastní logiku, svůj vlastní matematický aparát a svou vlastní aplikaci pro různé typy otázek.
Existence padesáti čtyř různých daša systémů klade zásadní otázku. Pokud byla jyotiš skutečně převzata od Řeků kolem roku 300 před naším letopočtem, jak by Indové během pouhých několika století mohli vyvinout padesát čtyři matematicky sofistikovaných systémů planetárních období, které v řecké astrologii vůbec neexistují? Řecká astrologie měla svoje vlastní prognostické metody, jako byly progrese, solární návraty, primární direkce a profekce, ale nic, co by se i vzdáleně podobalo indickým daša systémům. Kdyby tyto techniky vznikly v Řecku nebo Babylonii a byly přeneseny do Indie, musel by existovat alespoň nějaký záznam o nich v řeckých nebo babylonských textech. Takový záznam však neexistuje.
Varga (odvozené) horoskopy: jemné dělení základního horoskopu k podrobnému zkoumání různých životních oblastí
Dalším unikátním rysem jyotiš je používání rozsáhlé sady varg. Zatímco základní horoskop zvaný raši nebo D1 zobrazuje pozice planet v dvanácti znameních, védská astrologie systematicky analyzuje také pozice planet v různých děleních znamení.
Hora neboli D2 dělí každé znamení na dvě poloviny po patnácti stupních. První polovina každého lichého znamení připadá Slunci a druhá Měsíci, zatímco u sudých znamení je to opačně. Hora horoskop se používá pro analýzu majetku a bohatství. Drekkana neboli D3 dělí každé znamení na třetiny po deseti stupních, přičemž první třetina zůstává v témže znamení, druhá přechází do pátého znamení od něj a třetí do devátého. Drekkana se používá pro analýzu sourozenců a komunikace.
Čaturthamša neboli D4 dělí znamení na čtvrtiny po sedmi a půl stupních a používá se pro analýzu nemovitostí a hmotného vlastnictví. Saptamša neboli D7 dělí znamení na sedminy a slouží k analýze dětí a potomstva. Avšak nejdůležitější ze všech divisional charts je navamša neboli D9, která dělí každé znamení na devět částí po třech stupních a dvaceti minutách.
Navamša má v jyotiš zcela zásadní význam. Považuje se za druhý nejdůležitější horoskop hned po základním horoskopu a někteří astrologové ji dokonce považují za důležitější než raši horoskop, protože odhaluje hlubší realitu skrytou pod povrchem. Navamša se primárně používá pro analýzu manželství a partnerství, ale také pro posouzení celkové síly planet. Planeta může být ve svém vlastním znamení v raši horoskopu, ale pokud je ve špatném stavu v navamše, její síla je oslabena. Obráceně, planeta v neutrálním nebo dokonce nepříznivém znamení v raši chartu může být výrazně posílena, pokud je dobře umístěna v navamše.
Dašamša nebo D10 dělí každé znamení na desetiny po třech stupních a používá se pro analýzu kariéry a společenského postavení. Dvadasamša neboli D12 vytváří dvanáctiny po dvou a půl stupních pro analýzu rodičů a předků. Šodasamša neboli D16 dělí na šestnáctiny pro analýzu vozidel, luxusu a obecného štěstí. Vimsamša neboli D20 představuje dvacetiny znamení a používá se pro duchovní praxi a uctívání. Chaturvimsamša neboli D24 se používá pro vzdělání a učení. Saptavimsamša neboli D27 analyzuje sílu a slabost. Trimsamša neboli D30 se vztahuje k neštěstím a nemocem. Khavedamša neboli D40 k příznivým a nepříznivým výsledkům obecně. Akšhavedamša neboli D45 ke všem záležitostem. Šaštiamša neboli D60, nejjemnější ze všech, dělí každé znamení na šedesátiny po třiceti minutách a považuje se za vůbec nejpřesnější nástroj pro posouzení minulé karmy a celkové životní situace.
Každý z těchto varga horoskopů má svoje vlastní pravidla pro určování, do kterého znamení která část původního znamení připadá. Některé používají triplicitu jako navamša, jiné kvadruplicity, další cyklují všemi dvanácti znameními. Výpočet všech šestnácti varg pro všech sedm planet plus ascendent a další astrologicky významné body vyžaduje rozsáhlé matematické výpočty. Tradiční astrologové tyto výpočty prováděli ručně, v moderní době se používají počítačové programy, ale principy zůstávají tytéž.
Řecká astrologie rozlišovala dekanáty, které dělily znamení na třetiny, tedy něco jako indickou drekkanu neboli D3. Možná také znala dvanáctinu znamení neboli dódekatemorion, což by odpovídalo dvadasamše neboli D12. To je však vše. Neexistuje žádný řecký nebo babylonský text, který by popisoval deváté, desáté, šestnácté, dvacáté nebo dokonce šedesáté dělení znamení. Pokud měla jyotiš skutečně řecký původ, odkud se vzalo dalších čtrnáct varg, z nichž některé jako navamša hrají v systému zcela zásadní roli?
Ašhtakavarga: systém planetárních bodů
Ašhtakavarga představuje další velmi specifickou techniku védské astrologie bez jakékoliv západní analogie. Jméno pochází ze slov ašhta znamenající osm a varga znamenající část nebo třída, tedy doslova osmidílný systém. Tato metoda přiděluje body jednotlivým stupňům zodiaku na základě příznivých vztahů mezi planetami.
Pro každou ze sedmi planet plus ascendent se vytváří samostatná tabulka, která ukazuje, do kterých znamení daná planeta vrhá příznivé vlivy neboli rekhy. Celkem existuje tři sta třicet sedm bodů rozložených po celém zodiaku, které reprezentují příznivé planetární paprsky. Slunce vrhá příznivé paprsky ze svých pozic do určitých znamení počítaných od sebe sama, Měsíce, Marsu, Merkuru, Jupiteru, Venuše, Saturna a ascendentu. Každá planeta má svoje vlastní pravidlo, která znamení od které referenční pozice jsou pro ni příznivá. Podobně každá další planeta má svoje vlastní pravidlo vztahující se ke všem ostatním planetám a ascendentu.
Když se všechny tyto individuální ašhtakavargy sečtou dohromady, vytvoří se sarvaašhtakavarga neboli celková ašhtakavarga, která ukazuje, která znamení a které stupně zodiaku jsou obecně silné a které slabé pro daného jedince. Znamení s vysokým počtem bodů jsou považována za příznivá, zatímco znamení s nízkým počtem bodů za nepříznivá. Tento systém se používá především pro analýzu tranzitů. Když planeta v současné době tranzituje znamením, které má v sarvaašhtakavargě daného jedince vysoký počet bodů, její efekt bude příznivější, než když tranzituje znamením s nízkým počtem bodů.
Ašhtakavarga však není jen technika pro tranzity. Používá se také pro posouzení celkové síly natálního horoskopu. Součet všech bodů ve všech znameních by měl být tři sta třicet sedm. Pokud jsou body rovnoměrně rozloženy, život osoby bude vyrovnaný. Pokud je většina bodů koncentrována v určitých znameních a jiná znamení jsou chudá na body, vytváří to nerovnováhu. Velmi sofistikované techniky pracují s rozdíly mezi bodovou hodnotou znamení, v němž se planeta nachází, a bodovou hodnotou znamení, která jsou od ní v určitých vztazích.
Původ ašhtakavargy se připisuje rišijům Parasharovi a Satyacharjovi a je popsána v klasických textech jyotiš. Nikde v řecké, římské ani babylonské literatuře se neobjevuje nic, co by se podobalo tomuto systému přidělování bodů stupňům zodiaku na základě příznivých vztahů mezi planetami. Samotná matematická struktura ašhtakavargy s jejími pravidly pro každou planetu ve vztahu ke každé jiné planetě vytváří značnou komplexitu. Představa, že by Indové během dvou tří století po kontaktu s Řeky vymysleli tak propracovaný systém bez jakéhokoliv řeckého předchůdce, se jeví jako málo pravděpodobná.
Jaimini: alternativní astrologický systém
Kromě hlavního proudu védské astrologie reprezentovaného textem Parashara (BHPS) existuje v jyotiš ještě jeden úplný astrologický systém zvaný Jaimini podle jména mudrce, jenž jej podle tradice vyučoval. Jaimini systém používá radikálně odlišné techniky než Parašara systém, přičemž oba koexistují bok po boku a astrologové je používají buď odděleně, nebo v kombinaci.
Zatímco Parashar systém určuje planetární signifikátory pro různé oblasti života podle tradičního vládnutí planet nad domy, Jaimini systém používá koncept čara karaka neboli pohyblivých signifikátorů. V Jaimini systému se planety seřadí podle jejich ekliptikální délky bez ohledu na jejich znamení. Planeta s nejvyšším stupněm se stává atmakaraka neboli signifikátorem duše, planeta s druhým nejvyšším stupněm amatjakaraka neboli signifikátorem ministra nebo kariéry, třetí bhratrikaraka pro sourozence, čtvrtá matrikaraka pro matku, pátá putrakaraka pro děti, šestá gnatikaraka pro nepřátele a nemoci, sedmá darakaraka pro manžela či manželku.
Tento systém vytváří úplně jiné astrologické čtení než tradiční Parašara systém. Atmakaraka, signifikátor duše, je klíčem k pochopení životního účelu jedince a ukazuje, kam směřuje jeho duchovní evoluce. Dům a znamení, v němž se Atmakaraka nachází v navamše, mají v Jaimini systému mimořádný význam.
Aspekty v Jaimini systému fungují zcela jinak než v Parašara systému. V Parašara systému planety aspektují jiná znamení podle svých přirozených charakteristik. Všechny planety aspektují sedmý dům od sebe, Mars navíc čtvrtý a osmý, Jupiter pátý a devátý, Saturn třetí a desátý. V Jaimini systému však neaspektují jednotlivé planety, ale celá znamení aspektují jiná znamení.
Jaimini systém má také vlastní sadu daš systémů založených na znameních, ne na planetách. Čara daša, nejznámější z Jaimini dash, je založena na pohybu ascendentu a karak znameními. Výpočet je založen na komplexních pravidlech vztahujících se k tomu, ve kterém znamení se nachází Atmakaraka a další faktory. Mandooka daša neboli žabí daša, sthira daša, brahma daša a další Jaimini daši jsou všechny založeny na jiných principech než Vimšottari a ostatní Parašara dashy.
Existence dvou kompletních astrologických systémů v rámci jyotiš, z nichž každý má svoje vlastní aspekty, svoje vlastní daši, svoje vlastní způsoby určování signifikátorů a svoje vlastní interpretační principy, klade další zásadní otázku. Pokud byla jyotiš skutečně převzata od Řeků, znamenalo by to, že Indové nejen adaptovali řecký systém a přidali k němu daši, vargy, ašhtakavargu a nakšatry, ale navíc vytvořili ještě úplně druhý paralelní systém založený na zcela odlišných principech. To během několika století od kontaktu s řeckou kulturou. Takový scénář se jeví jako extrémně nepravděpodobný.
Civilizace Sarasvati a nové archeologické nálezy
Debata o původu jyotiš nemůže ignorovat archeologické objevy posledních desetiletí týkající se starověké indické civilizace. Po většinu dvacátého století byla civilizace kolem řeky Inus datována mezi roky 3100 a 1900 před naším letopočtem a byla považována za pre-védskou kulturu, pravděpodobně příbuznou s dravidskými jazyky. Dominující teorie předpokládala, že tato městská civilizace byla zničena invazí árijských kmenů kolem roku 1500 před naším letopočtem, které přinesly védské hymny a sanskrtský jazyk.
Tento model byl v posledních desetiletích zásadně zpochybněn. Satelitní fotografie a následné pozemní geologické průzkumy odhalily, že v severozápadní Indii existovala v dávných dobách velká řeka vlévající se do Arabského moře. Tato řeka odpovídá popisu řeky Sarasvati, která je ústředním geografickým prvkem mnoha védských hymnů, zejména Rigvédy. Sarasvati je v Rigvédě popisována jako mohutná řeka plynoucí od hor k oceánu, jako matka civilizace a jako největší ze všech řek.
Hydrologické studie ukázaly, že tato řeka dosáhla svého maxima mezi roky 3000 a 2500 před naším letopočtem a postupně vysychala, až se kolem roku 1900 před naším letopočtem stala převážně sezónním tokem a posléze zcela zmizela v píscích pouště Thar. To má zásadní důsledky pro datování Rigvédy. Pokud védské hymny popisují Sarasvatí jako mohutnou řeku tekoucí k oceánu, musely vzniknout dříve než roku 1900 před naším letopočtem, pravděpodobně v období mezi roky 3000 a 2500 před naším letopočtem, kdy byla řeka skutečně v plné síle.
Ještě důležitější je rozložení archeologických lokalit někdy označovaných jako Induská civilizace. Ukázalo se, že drtivá většina těchto lokalit (více než pět set), se nachází podél zaniklého koryta řeky Sarasvati, zatímco podél řeky Indus samotné je jich pouze několik desítek. To vedlo k přejmenování celé kulturní oblasti na Sarasvati-Sindhu civilizaci nebo zkráceně Sarasvati civilizaci. Tato civilizace byla rozsáhlejší než Egypt a Mezopotámie dohromady, rozkládala se od hranic současného Íránu na západě až k povodí Gangy na východě a od Turkmenistánu na severu až k řece Godavari na jihu Indie. Dokonce byla nalezena lokalita na pobřeží Arabského poloostrova, což dokazuje námořní obchod.
Váhy a míry používané v této civilizaci byly standardizované v binárním systému jeden, dva, čtyři, osm, šestnáct, třicet dva, šedesát čtyři a v desítkovém systému deset, dvacet, čtyřicet, sto, dvě stě, čtyři sta. Tytéž váhy a míry byly nalezeny na ostrově Bahrajn, který byl v té době hlavním obchodním uzlem mezi Mezopotámií a východem. To ukazuje na sofistikovanou matematiku a na to, že mezopotámská kultura mohla být ovlivněna také Indií, nejen opačně.
Neexistuje žádný archeologický důkaz pro invazi Arijů kolem roku 1500 před naším letopočtem. Žádné harapské místo nevykazuje známky zničení cizími dobyvateli. Naopak, archeologický záznam ukazuje na organický, kontinuální vývoj od nejstaršího místa Mehrgárh datovaného kolem roku 7000 před naším letopočtem přes harappské období až po klasickou Indii bez jakékoliv významné populační populační diskontinuity. Ekologické změny spojené s vysycháním řeky Sarasvati kolem roku 1900 před naším letopočtem vedly k postupnému opouštění měst podél jejího toku a k přesunu populace směrem na východ do oblasti Gangy a na jih. To vysvětluje úpadek městské kultury jako důsledek přírodních změn, nikoliv vojenského dobytí.
Tyto archeologické nálezy mají zásadní důsledky pro otázku původu védské astrologie. Pokud byla civilizace Sarasvati védskou civilizací a pokud existovala kontinuita od roku 7000 před naším letopočtem až po klasickou Indii, pak je nepravděpodobné, že by taková vyspělá kultura neměla vlastní systém astronomie a astrologie. Harappská města měla sofistikovanou urbanistiku, standardizované váhy a míry, doklady o mezinárodním obchodu a znalost matematiky. Předpokládat, že tyto komunity nesledovaly pohyby nebeských těles a nevyvinuly vlastní časomíru a kalendář, vyžaduje silné opodstatnění, které dosud nebylo předloženo.
Navagraha a unikátní indická koncepce planet
Védská astrologie pracuje s devíti graha neboli planetami, z nichž dvě nejsou fyzickými tělesy, ale matematickými body. Těchto devět grah tvoří systém zvaný navagraha, který zahrnuje Slunce, Měsíc, Mars, Merkur, Jupiter, Venuši, Saturn, Rahu a Ketu. Poslední dvě, Rahu a Ketu, jsou severní a jižní uzel dráhy Měsíce, tedy body, kde dráha Měsíce protíná ekliptiku.
V řecké a babylonské astrologii byly uzly sice známy a jejich astronomický význam byl chápán, nikdy však nebyly uctívány jako božstva ani jim nebyla připsána tak centrální role v astrologickém systému. Ve védské astrologii však Ráhu a Ketu mají plnoprávné postavení jako grahas, mají své vlastní dashy trvající osmnáct respektive sedm let ve Vimšottari systému, vládnou určitým nakšatrám a mají své vlastní významy a vlivy srovnatelné s ostatními planetami.
Mytologie spojená s Rahu a Ketu je hluboce zakořeněna ve védské kosmologii. Podle Purán, starých hinduistických textů, vznikl Rahu během stloukání oceánu mléka neboli Samudra Manthana, kdy bohové a démoni společně míchali kosmický oceán, aby získali nektar nesmrtelnosti zvaný amrita. Démon jménem Svarbhanu se přestrojil za boha a pokusil se napít nektaru. Slunce a Měsíc ho však odhalili a bůh Višnu mu sťal hlavu svým diskem Sudaršana Čakra. Protože démon již nebeský nápoj požil, jeho hlava se stala nesmrtelnou a byla umístěna na oblohu jako Rahu, zatímco jeho tělo se stalo Ketu. Od té doby Rahu pronásleduje Slunce a Měsíc a občas je pohltí, což způsobuje zatmění.
Tento mýtus není pouhým poetickým vysvětlením astronomického jevu, ale je organicky propojen s celou védskou kosmologií včetně konceptu amrity, příběhu o stloukání oceánu mléka, role Višnu jako udržovatele vesmírného řádu a souboje mezi devas a asuras neboli mezi božskými a démonickými silami. Představa, že by Indové převzali základní astrologický systém od Řeků a následně vytvořili tak propracovaný mýtus včetně jeho začlenění do Púrán a dalších posvátných textů, se jeví jako nepravděpodobná. Mnohem pravděpodobnější je, že koncepce Rahu a Ketu vznikla organicky v rámci védské tradice a byla od počátku integrována do astrologického myšlení.
Samotné slovo graha má v sanskrtu významný etymologický obsah. Kořen grah znamená uchopit, chytit, zmocnit se. Graha tedy znamená uchvacovač, ten kdo se zmocňuje. Tato konceptualizace planet jako sil, které uchvacují nebo ovlivňují lidské životy a karmu, je fundamentálně odlišná od řeckého pojmu planetes, který jednoduše znamená poutník nebo tulák a popisuje pohyb těchto těles po obloze. Řecký termín zdůrazňuje astronomický jev pohybu, zatímco sanskrtský termín zdůrazňuje astrologickou funkci vlivu a ovládání. Tento rozdíl v pojetí toho, čím planety jsou, naznačuje odlišné filozofické kořeny obou systémů.
Karma, dharma a filozofický základ jyotiš
Astrologie má smysl pouze v kontextu určitého filozofického rámce, který vysvětluje, proč by pozice planet v okamžiku narození měla mít nějaký vztah k životu jedince. Řecká a římská astrologie operovala s koncepty jako heimarmené neboli osud, týché neboli náhoda a štěstí, nebo moira neboli určený úděl. Tyto koncepty byly více či méně fatalistické a nevysvětlovaly detailně mechanismus, kterým by pozice planet v okamžiku narození určovala budoucnost.
Védská astrologie je naproti tomu neoddělitelně spjata s filozofií karmy a reinkarnace. Podle této filozofie každý čin, myšlenka i záměr vytváří karmický otisk, který nese důsledky buď v tomto, nebo v budoucích životech. Horoskop narození je podle jyotiš zobrazením karmického zatížení, které si duše přináší ze svých předchozích životů. Pozice planet v okamžiku narození nezpůsobují události, ale odrážejí karmické vzorce, které budou v tomto životě aktivovány. Astrologie je tedy nástrojem pro pochopení karmy, nikoliv pro zkoumání vlivu samotných fyzických těles.
Koncept dharmy, životního účelu a morální povinnosti, je rovněž organicky integrován do védské astrologie. Horoskop neukazuje pouze, co se stane, ale také odhaluje svadharmu neboli vlastní dharmu jedince, jeho jedinečnou roli v kosmickém řádu. Různé kombinace planet a jejich umístění v různých domech indikují, zda je dharma jedince spíše v oblasti duchovního učení, světské správy, obchodu nebo služby. Tato integrace astrologie s dharmou nemá v řecké tradici obdobu a je hluboce zakořeněna v celém systému varnašrama dharmy, společenského a duchovního řádu védské kultury.
Pokud by astrologie byla skutečně převzata od Řeků, museli bychom vysvětlit, jak došlo k tak dokonalé integraci s koncepty karmy, dharmy a reinkarnace, které jsou ústřední pro védskou filozofii. Tyto koncepty existovaly v Indii dlouho před jakýmkoliv možným řeckým kontaktem a jsou rozvinuty v Upanišadách, filozofických textech připojených k Védám, které jsou datovány nejpozději do osmého až šestého století před naším letopočtem. Představa, že by Indové převzali řeckou astrologii a během několika století ji tak dokonale integrovali do své vlastní metafyziky, že se zdá být její organickou součástí, vyžaduje nepřirozený scénář kulturní adaptace bez historických precedentů.
Ajurvéda, jóga a vzájemné propojení védských věd
Astrologie není v Indii izolovanou disciplínou, ale je považována za součást širšího systému védského vědění společně s ájurvédou neboli védskou medicínou, jógou, védantou neboli védskou filozofií, vastu šastrou neboli védskou architekturou a dalšími. Všechny tyto systémy sdílejí společný jazyk gun neboli kvalit, pět elementů, koncept pránického toku a stejné kosmologické chápání.
Ájurvéda klasifikuje konstituce lidí podle tří doš nazvaných vata, pitta a kapha, které odpovídají různým kombinacím pěti elementů. Jyotiš používá tytéž tři doši a přisuzuje je různým planetám. Slunce, Mars a Ketu jsou spojovány s pitta došou, Měsíc a Venuše s kapha došou, Merkur, Saturn a Rahu s vata došou, Jupiter je obecně vyrovnávající. Tato korespondence umožňuje astrologům určovat nejen psychologické a karmické vzorce, ale také tělesnou konstituci a náchylnost k určitým nemocem. Ájurvédští lékaři tradičně konzultují horoskopy svých pacientů, aby pochopili hluboké příčiny nemocí a načasovali léčbu na příznivé planetární periody.
Systém čaker a nádí v józe má rovněž astrologické korespondence. Sedm hlavních čaker je spojováno se sedmi viditelnými planetami, prána neboli životní energie proudící tělem je ovlivňována planetárními energiemi a různé jógové techniky jako pranajama neboli dechová cvičení nebo mantry jsou doporučovány na základě astrologického rozložení pro harmonizaci planetárních vlivů. Toto propojení mezi jógou a astrologií je tak důkladné, že je nelze jednoduše rozdělit na původní jógu a pozdější astrologickou nadstavbu.
Pokud byla astrologie převzata od Řeků kolem roku 300 před naším letopočtem nebo později, jak může být tak dokonale integrována s ájurvédou a jógou, které nikdo nepovažuje za řeckého původu? Řecká medicína reprezentovaná Hippokratem a Galénem měla své vlastní systémy humors neboli tělních šťáv, které se sice podobají došám, ale nejsou totožné. Řecká filozofie těla a duše byla odlišná od jógické. Kdyby byla astrologie přidána později z vnějšího zdroje, měli bychom očekávat určité nesrovnalosti nebo adaptační problémy v propojení s ostatními védskými vědami. Místo toho vidíme perfektní integraci, která naznačuje společný původ nebo minimálně velmi dlouhé období společného vývoje.
Muhurat a elektivní astrologie
Muhurat neboli elektivní astrologie představuje další rozsáhlou oblast indické astrologie, která má specificky indické charakteristiky. Muhurat se zabývá výběrem nejpříznivějších časů pro zahájení důležitých aktivit jako svatby, zahájení podnikání, zahájení vzdělání, vstup do nového domu, zahájení cesty, nebo dokonce pro prosté zahájení nového dne. Tato praxe je v Indii natolik zakořeněná, že většina hinduistických svateb i dnes je plánována podle muhurta výpočtů prováděných astrologem nebo knězem.
Muhurat pracuje s extrémně jemnými časovými jednotkami. Den je rozdělen na třicet muhurt po čtyřiceti osmi minutách. Některé muhurty jsou obecně příznivé, jiné nepříznivé. Kromě muhurt se však zohledňuje také tithi neboli lunární den, vara neboli den v týdnu, nakšatra neboli lunární souhvězdí, jóga neboli specifický vztah Slunce a Měsíce, karana neboli polovina tithi a mnoho dalších faktorů. Výpočet optimálního času pro konkrétní aktivitu vyžaduje posouzení desítek proměnných a často také konzultaci s natálním horoskopem dotyčné osoby, aby se zajistilo, že vybraný čas bude harmonický s jejím osobním karmickým vzorcem.
Celá tato muhurat praxe je založena na specificky indických časových jednotkách jako tithi a nakšatra, které nemají obdobu v řecké astrologii. Řecká astrologie sice znala katarché neboli ingresovou astrologii, která analyzovala horoskopy pro okamžiky zahájení významných činností, její přístup byl však zásadně odlišný a nepoužíval systém tithi, nakšater, muhurt ani karana. Představa, že by Indové převzali řeckou katarché a transformovali ji do muhurty s použitím lunárního kalendáře a časových jednotek, které již měli pro védské rituály, vyžaduje vysvětlení, které dosud nebylo přesvědčivě podáno.
Prashna neboli horární astrologie
Horární astrologie neboli prashna je v jyotiš další samostatná disciplína s vlastními pravidly a technikami. Prashna znamená otázka a tato metoda vytváří horoskop pro okamžik, kdy je položena konkrétní otázka. Na základě tohoto momentálního horoskopu astrolog analyzuje odpověď. Védská prashna má velmi specifická pravidla odlišná od západní horární astrologie.
Prashna marga, klasický text o védské horární astrologii připisovaný mudrcům jako Prithuyasa a komentovaný Nílakanthou, popisuje rozsáhlý systém pravidel pro interpretaci prashna horoskopu. Některá znamení jsou obecně příznivá pro určité typy otázek, jiná nepříznivá. Určité nakšatry jsou dobré pro určité druhy otázek. Pozice Měsíce v prashna horoskopu má zásadní význam a jeho aspekty od jiných planet určují povahu odpovědi. Prashna používá také systém aštavarg specificky aplikovaný na horární situace.
Západní horární astrologie, jak byla praktikována například anglickým astrologem Williamem Lillym v sedmnáctém století, má své vlastní soubor pravidel založený na důstojnostech planet, aspektech, recepcích a přenesení světla. Ačkoliv oba systémy se zabývají podobnými otázkami, techniky jsou odlišné. Védská prashna navíc integruje nakšatry a tithi do své metodologie, což západní horární astrologie nedělá. Existence tak propracovaného systému horární astrologie s vlastními specifickými pravidly odlišnými od západních opět zpochybňuje hypotézu o pozdním přijetí astrologie z řeckého zdroje.
Závěr: otevřené otázky
Analýza argumentů obou stran debaty o původu jyotiš odhaluje komplexní situaci, v níž každá strana operuje s odlišnými metodologickými předpoklady a odlišnými standardy pro přijatelnost důkazů. Akademická pozice reprezentovaná především Davidem Pingreem zdůrazňuje absenci starých fyzických rukopisů indických astrologických textů, poukazuje na několik řeckých terminologických výpůjček a datuje klíčové texty do období po možném řeckém kontaktu. Tradiční védská pozice a její moderní zastánci jako David Frawley, Subhash Kak a B.V. Raman zdůrazňují astronomické reference v védských textech ukazující na mnohem starší období, poukazují na fundamentální odlišnosti mezi řeckou a védskou astrologií a argumentují organickou integrací jyotiš s ostatními védskými vědami a filozofií.
Nejsilnější argumenty pro nezávislý nebo převážně nezávislý původ védské astrologie lze shrnout následovně. Za prvé, systém nakšater je doložen v nejstarších védských textech a nemá úplnou obdobu v řecké nebo babylonské tradici. Za druhé, série astronomických referencí ve védských textech konzistentně ukazuje na období mezi roky 4000 a 1800 před naším letopočtem, tedy dlouho před jakýmkoliv možným řeckým vlivem. Za třetí, matematické metody a kalendářní systémy používané v indické astronomii jsou zásadně odlišné od řeckých. Za čtvrté, rozsáhlé techniky jako padesát čtyři daša systémů, šestnáct varg, ašhtakavarga a Jaimini systém nemají v řecké astrologii žádnou obdobu a jejich vznik během několika století po řeckém kontaktu se jeví jako nepravděpodobný. Za páté, filozofická integrace jyotiš s karmou, dharmou a reinkarnací ukazuje na organický vztah s védským myšlením. Za šesté, propojení s ájurvédou, jógou a dalšími védskými vědami naznačuje společný původ nebo minimálně velmi dlouhý společný vývoj.
Slabší body tradiční védské pozice zahrnují absenci fyzických rukopisů védských textů starších než jedenácté století našeho letopočtu, závislost na orální tradici, která je obtížně datovatelná objektivními metodami, a skutečnost, že astronomické reference v textech by teoreticky mohly být retrodikcemi neboli zpětnými výpočty provedený pozdějšími astronomy. Liberální datování védských textů do období mezi roky 4000 a 6000 před naším letopočtem je kontroverzní i mezi mnoha indickými badateli a přijímá je pouze menšina akademiků.
Akademická pozice má silné stránky v podobě fyzických důkazů z Mezopotámie ve formě klínopisných tabulek sahajících do roku 3500 před naším letopočtem a jasně doloženého historického kontaktu mezi řeckou a indickou kulturou po tažení Alexandra. Její slabiny zahrnují eurocentrické předsudky, tendenci ignorovat nebo podceňovat orální tradici, neschopnost vysvětlit zásadní odlišnosti mezi řeckou a védskou astrologií a absenci vysvětlení pro vznik rozsáhlých jedinečných indických technik během krátké doby po řeckém kontaktu.
Pokud bychom měli přijmout striktně konzervativní akademický pohled, že jyotiš je primárně helénistického původu, museli bychom zodpovědět několik obtížných otázek. Proč Indové zachovali systém nakšater, který Řekové neměli? Odkud vzali padesát čtyři různých daša systémů? Proč řecké texty neobsahují žádnou zmínku o dašách, vargách, ašhtakavargě nebo Jaimini systému? Jak během pouhých několika století vytvořili tak propracovaný systém navíc integrovaný s karmou, dharmou, ájurvédou a jógou? Proč žádný významný indický duchovní učitel moderní doby nepotvrzuje řecký původ jyotiš?
Nejpravděpodobnější závěr, který zohledňuje argumenty obou stran, je, že Indie měla vlastní velmi starou astronomickou a pravděpodobně i astrologickou tradici založenou primárně na nakšatrách, která sahá minimálně do období Sarasvatí civilizace. Kontakt s heléniským světem skutečně nastal a pravděpodobně ovlivnil některé aspekty védské astrologie, možná včetně systematizace dvanácti znamení nebo určitých výpočetních technik. Rozsah tohoto vlivu je však předmětem debaty. Unikátní indické techniky jako daši, vargy a prashna buď předcházely helénistickému kontaktu, nebo vznikly jako post-helénistická syntéza, v níž indické myšlení dominovalo. Vzhledem k absenci definitivních důkazů zůstává otázka původu jyotiš otevřená a pravděpodobně bude předmětem akademické debaty ještě dlouhou dobu.
Co je však nepopiratelné, je to, že jyotiš jak existuje dnes, je komplexní, sofistikovaný systém s hlubokými kořeny v indické kultuře, filozofii a duchovní praxi. Bez ohledu na historické otázky týkající se jeho původu představuje autentickou a živou tradici, která sloužila indické civilizaci po mnoho staletí a pokračuje v poskytování vedení miliónům lidí po celém světě.