O indickém respektu k hmotě a planetárních principech za ní
Představte si, že někdo vstoupí do místnosti, všimne si knihy ležící na podlaze a bez váhání ji zvedne. Dotkne se jí čelem. Pak ji položí na stůl. Nebo se omylem dotkne nohou věci ležící nebo stojící na zemi. Okamžitě se jí omluví dotykem pravé ruky, nejdříve se dotkne věci a pak své hrudi v místě srdce, v duchu omluva také zazní. To je přirozená reakce tak samozřejmá jako dýchání.
Pro člověka vychovaného v západní kultuře je to záhadné. Kniha je přece jen kniha. Papír, inkoust, lepidlo. Předmět jako každý jiný.
Ale právě tady začíná jedno z nejhlubších nedorozumění mezi dvěma civilizacemi. V indickém pohledu na svět žádná kniha není pouhou knihou. A žádná věc není pouhou věcí.
Mrtvá hmota neexistuje
Západ zdědil po Descartovi přísné, a podle mě cynické, rozdělení světa na dvě kategorie: subjekt (vědomá bytost, člověk) a objekt (vše ostatní: věci, příroda, hmota). Za čtyři staletí se tato myšlenka stala tak samozřejmou součástí západní kultury, že se nad ní málokdo pozastaví, natož aby ji zpochybnil. Není náhodou, že právě z tohoto filozofického základu vyrostl kolonialismus se svým pocitem přirozeného práva ovládat, využívat a vlastnit, ať už šlo o národy, zvířata nebo celou planetu. Objekt nemá vnitřní život, nemá hodnotu sám o sobě. Existuje pouze proto, aby ho subjekt využil.
Indická filozofie toto rozdělení odmítá v samém základu. Vychází z jiného předpokladu: existuje jedno vědomí — Brahman — a vše, co vnímáme jako hmotu, přírodu, předměty, těla, planety, je jeho projevem. Kondenzovaná šakti. Zhuštěná energie vědomí do různých forem a hustot.
To neznamená, že kniha myslí nebo cítí tak, jak myslíme a cítíme my. Znamená to, že nese v sobě určitý princip, určitou kvalitu vesmírné inteligence, která si zaslouží respekt. Ne protože kniha trpí, když s ní zacházíme špatně. Ale protože my se tím špatným zacházením vzdalujeme od vědomého kontaktu s tímto principem.
Planety jako principy: Jyotiš a svět kolem nás
Jyotiš, védské “světlo poznání”, pracuje s planetami jako s živými principy prostupujícími celou existencí. Planeta není jen těleso na obloze, které ovlivňuje náš horoskop. Je to kvalita vědomí, která se projevuje na všech úrovních: v nebi, v lidském těle, v přírodě, v předmětech každodenního života.
Každá věc v našem okolí nese energii konkrétní planety. A tady se filozofický základ stává každodenní praxí.
Sarasvatí na stole: knihy, sešity, psací potřeby
Knihy, sešity, písmo — to jsou v jyotiš sféry Merkuru a Jupitera. Merkur (Budh) vládne komunikaci, jazyku, intelektu, písmu. Jupiter (Brihaspati, Guru) vládne moudrosti, poznání, duchovnímu vědění, učitelům. Jejich bohyní je Sarasvati, bohyně vědění, hudby, umění a řeči.
Když kniha leží na zemi, není to jen nepořádek. Je to symbolické gesto: božský princip vědění byl shozen na úroveň prachu, nečistoty, toho, na co se šlape. Proto se knihy, časopisy, noviny nepokládají na zem nebo nepoužívají v místech neurčených ke vzdělávání nebo studiu (zde na západě často používané na toaletách). Proto se zvedají s úctou. Proto existuje Sarasvatí pooja (púdža) nebo obřad Vasant Panchami> den, kdy se knihy, nástroje řemesla a nástroje vzdělání rituálně ctí a světí.
Toto není pověra. Je to každodenní připomínka, že poznání není naším majetkem, ale je to dar, který přijímáme, a jako s darem se s ním zachází.
Lakšmí v peněžence: peníze jako energie hojnosti
Peníze jsou v Indii spojeny s Lakšmí, bohyní hojnosti, štěstí a prosperity. Lakšmí je nejčastěji spojována s principem Venuše (Šukra), planety krásy, luxusu, plodnosti a materiálního blahobytu.
V tomto světle peníze nejsou špinavé, přestože je tak Západ po staletí označoval, zvláště v náboženských kontextech. Peníze jsou projevem Lakšmí, a Lakšmí si váží toho, kdo si váží jí. Proto se s penězi zachází vědomě: podávají a přijímají se pravou rukou, nemačkají se ušmudlaně do kapsy, neutápí se v pohrdání ani v posedlosti. Obojí Lakšmí odpuzuje.
Pravá ruka tu není jen hygienickou konvencí. Je to vědomý akt: pravá strana těla je solární, aktivní, čistá strana dharmy. Levá je lunární, přijímající, pasivní. Tímto gestem říkáme: přijímám tuto energii vědomě, s úctou, s čistým záměrem.
Bhúmi Devi: proč věci nekončí na podlaze
Zem, podlaha, půda, je v indické tradici Bhúmi Devi, bohyní Země. Šlapat po ní je přirozené a nevyhnutelné; to je její dharma, nás nést. Ale házet na ni věci, které nesou jiný princip jako Sarasvatí a Lakšmí, jakýkoli posvátný předmět, je to jako házet tuto věc pod nohy. Doslova.
A dotek nohou? Nohy jsou nejníže, nejvíce v kontaktu s Bhúmí. Dotknout se nohou předmětu, který nese vyšší princip, je symbolické překlopení, dávat nižší nad vyšší. Proto se indičtí kněží při rituálech dotýkají věcí výhradně pravou rukou, nikdy nohou, nikdy ledabyle.Púdža jako jyotiš v praxi
Pooja (púdža) jako jyotiš v praxi
V jyotiš pracujeme s planetárními principy jako se živými silami, jejichž kvalitu můžeme posilovat nebo oslabovat svým jednáním. Jyotiš není jen horoskop, je to mapa vztahu mezi člověkem a kosmickými principy, které skrze něj prochází.
Každá planeta má své předměty, barvy, potraviny, dny, božstva, rostliny, kovy. Nosit rubín pro Slunce, uctívat strom peepal jako princip Jupitera, přinášet bílé květy Venuši, to nejsou magické triky. Je to vědomé ladění se na frekvenci určité energie. A základem tohoto ladění je prostý respekt: nezahazovat věc spojenou s Jupiterem na zem. Nezacházet s Merkurovým nástrojem pohrdlivě.
Denní život v Indii, přinejmenším v tradičním kontextu, je nepřetržitou živou poojou. Každé ráno, každé jídlo, každý dotek, každý pozdrav. Namasté – klaním se božskému ve vás – není zdvořilostní fráze. Je to jyotiš v každodenním podání: uznání, že druhý člověk není jen tělo a ego, ale nese v sobě tentýž kosmický princip jako vy.
Co z toho plyne pro nás?
Není třeba být Indem ani hinduistou, aby tato perspektiva něco změnila. Stačí se na chvíli zastavit a položit si otázku: jak zacházím s věcmi, které nesou určitý princip v mém životě?
Leží mi knihy, které mám ráda, pohozené na podlaze? Hážu peníze zmuchlané do kapsy s pocitem, že jsou to jen kousky papíru? Zacházím s nástroji svého řemesla, ať už je to pero, kytara, nebo počítač, s vědomím, že jsou to průvodci určitého principu v mém životě?
Respekt k věcem není sentimentalita ani primitivní animismus. Je to způsob, jak zůstat vědomě v kontaktu s tím, čím věci skutečně jsou, ne předměty k použití, ale kondenzované principy vesmíru, s nimiž každý den sdílíme prostor.
Jyotiš nás učí, že planety nejsou jen v nebi. Jsou v každém jídle, v každém kameni, v každém slově, které napíšeme. Možná i v tom, jak zacházíme s knihou, která leží na podlaze.
